Na úvod řeknu, že jsem křesťanka. Uvěřila jsem v dospělosti, skoro ve třiceti. Předtím jsem si pár let pohrávala s myšlenkou reinkarnace, ale celé mi to vyznívalo nesmírně depresivně.

Vy tady vnímáte reinkarnaci jako cestu vzhůru, ale já osobně měla pocit, že spíš padám dolů. Na jednu dobrou věc, kterou udělám, připadne deset lhostejných míjení potřebných... Blbě se to vysvětluje.

Kristus pro mě osobně je nabídka cesty vzhůru, když cítím, že sama toho prostě nejsem schopná. Kdybych to chtěla přiblížit obrazem, řekla bych, že se všichni škrábeme nahoru ke světlu velkou věží s otevřenou střechou, po schodech, co vedou dokola kolem zdi. Snažíme se, jak umíme, učíme se, stoupáme, někteří se místy propadáme, podáváme si ruce a podrážíme nohy, jak kdy. A Kristus s Boží milostí je pro mě jako výzva "Přestaň se tu plantat a skoč, pomůžu ti." A když hledíš do té díry ve středu věže, je ti tak nějak logicky jasné, že když uděláš úkrok z toho schodiště, poletíš dolů a rozbiješ si, s prominutím, hubu.
A v tu chvíli se ukáže rovnost víry a důvěry; věřit pro mě znamená důvěřovat, a tedy vykročit z těch schodů a spolehnout se, že nespadneš dolů, ale vzneseš se.

A o to se pokouším a teda, někdy to fakt není snadné )