Jistě téma tady probrané odspodu i seshora.
Víme, že se nepředepisují jen na deprese, ikdyž to název evokuje, ale i na úzkostné poruchy, dokonce některé neurologické potíže...amj. také na různé poruchy, jako je třeba bulimie, sebepoškozovací chování apod.
Jsem nešťastná z toho, že to asi budu brát pořád. Kdykoliv je vysadím, ztratím kontrolu nad svým jednáním a působím sebedestruktivně.
Obáváím se, že ani kdybych to brala dva roky, tak se nic nezmění a po vysazení budu tam, kde předtím.

Ale terapeut mě přivedl na jednu myšlenku, která nemusí být úplně marná, a chtěla bych slyšet váš názor, jak to vidíte vy.
AD sice nezmění chemii v mozku trvale i po vysazení, ale poskytne prostor, čas a příležitost naučit se během té doby v terapii se sebou tak zacházet, a tak se mít rád, že pak už nebudu mít potřebu tohle dělat.
Otázka je, jestli právě AD v tom osobnostním růstu nebrání...
Já prostě ale neznám člověka, co by se během braní AD vyléčil, no. Tak se mi tomu těžce věří. Ale věřit bych chtěla...