Nějak jsem se potloukala po Olomouci, zašla na večeři, pak jsem potkala nějaké lidi, s nimi šla na jakýsi večírek. Jenže pak mi začalo být nepříjemné, že jsem byla sama holka. Pořád se na mě někdo lepil a chtěl se družit. Já byla mladá a hezká a oni silvestrovsky rozjaření.

Šla jsem dál, ale bylo bylo snad 20 pod nulou, byla mi zima, a tak jsem zalezla něco před půlnocí do otevřeného kostela. Zrovna tam probíhala mše. Při mši si mě všimla jakási skupinka místní katolické mládeže. Byli tak v mém věku a žili spolu v jakési komunitě na okraji města a zašli si do centra pa půlnoční silvestrovskou mši. Slovo dalo slovo, šla jsem s nimi domů a přespala jsem do rána. S trochou nadsázky mi zachránili život.

Byli úžasní. Bylo jich docela hodně. Já jich viděla tak dvacet, ale prý jich bylo víc. Normální mládež, ale žili ve víře, v chudobě, v modlitbách, starali se o bezdomovce, dělali dobré skutky. Jeden z nich byl nějaký trochu mentálně postižený chlapík. Vzali ho mezi sebe a nezištně se o něj starali. Nebyla do žádná sekta, ale katolíci. Dodnes lituju, že jsem si na ně nevzala kontakt. Ráda bych věděla, jestli to v průběhu těch deseti let rozpustili nebo takhle žijí dál.

Vlastně to nebyl možná nejhorší Silvestr. V tu chvíli jsem nadávala jak špaček, ale vlastně to možná byl ten nejlepší Silvestr. Potkala jsem pár úžasných lidí, zatímco na hospodské Silvestry před tím ani potom si naprosto nevzpomínám.