omluvit se a uznat vinu neumí spousta lidí ani ve čtyřiceti. po zkušenostech s mým synem (7) mi připadá, že šestý rok je hraniční v tom, jak se k dětem (klukům? nevím, holku mám mladší) chovat. opustit osvědčené postupy (udělej to a to, počítám do tří) a jednat s nimi jako s většími, rozumnějšími, i když samozřejmě do dospělých mají daleko. matka "bachařka", přikazující a úkolující, může narazit na odpor. čím víc se situace hrotí, tím hůř, je důležité dobře balancovat mezi důsledností a otravováním kluka, který už dobře ví, co má dělat, jen se mu třeba zrovna nechce, ale zároveň zase není důvod trvat na tom, aby danou věc udělal bleskově teď hned. kdyby se tak choval syn dejme tomu tvé kamarádky, taky bys to viděla tak černě?