Velbloudí kytko,
neznám to,ale dokážu tě pochopit.Já vůbec nevím,jak dlouho to může trvat,ale věřím,že dlouho,přesto přijde den,kdy už na to budeš myslet méně a pak ještě méně,až zjistíš,že už na něj nemyslíš téměř vůbec.Přirovnám to k něčemu možná pro někoho nepřirovnatelnému,ale ...V mých 26 letech mi zemřela milovaná maminka,bydlely jsme spolu,byla jsem s ní a s její nemocí,která mi ji pomalu požírala,až mi je sežrala úplně.Nechtěla jsem tenkrát žít,chtěla jsem umřít s ní,byla mi opravdu vším.Tolik slz už doufám(ťuk,ťuk,ťuk-Bože prosím) nikdy nevypláču a dnes je to již téměř 6 let,a přestože jsem povahy velmi citlivé až depresivní,umím se zase radovat ze života a když si na maminku vzpomenu,už to tolik nebolí.Ta hrozná bolest je pryč.Snad jsi mě pochopila.Třeba časem věřím,potkáš někoho nového,přála bych ti to.Myslí na tebe.Drž se.Máš někoho,komu to můžeš povídat?To moc pomáhá.