Zradila mě moje životní láska, partnerka a můj nejlepší přítel a kamarád v jedné osobě.

První rok jsem s tím jakž-takž bojoval, snažil si najít někoho jiného.

A teď to najednou začíná být všechno intenzívnější. Vybavují se vzpomínky.

Nevím, jestli se z toho někdy vzpamatuju.

Dokážu své ženě odpustit, že svým neustálým sekýrováním, spíláním, vyčítáním, věčnou nespokojeností, vyvoláváním zbytečných konfliktů a naprostou bezohledností a netolerancí k mé náročné práci významně přispěla k propuknutí mé psychické nemoci. Dokážu jí odpustit, že mě podváděla s jiným mužem. Dokážu jí odpustit, že mě kvůli tomu muži nakonec opustila. Dokážu jí odpustit, že mě vypudila z domu, který jsem považoval za svůj domov a který jsem právě nechal velice nákladně a krásně zrekonstruovat. Dokážu jí opustit, že tím rozbila naši krásnou rodinu. Dokážu jí odpustit, že dům následně prodala a vůbec nepovažovala za nutné se se mnou spravedlivě finančně vyrovnat. Ano, dokážu jí odpustit i ty dva miliony korun, které mi pořád ještě dluží, dokážu jí odpustit i všechny ty pomluvy a lži, které o mě šíří.
Ale nevím, opravdu nevím, zda jí někdy dokážu odpustit, že mě proti mé vůli odloučila od těchto mých největších pokladů. Každý den, kdy s nimi nejsem, vnímám jako nenahraditelnou ztrátu. Promarněný čas, který už se nikdy nevrátí. Pro mě i pro ně.
Společnost, která toto nejenže trpí a toleruje, ale dokonce považuje za „normální“ nestojí za nic.