No, ono je to asi i o věkový kategorii. A to odpouštění. Já mám prostě z dětství a vlastně i z dospělosti takovou schýzu z vlastního domova o odpouštění. Já tohle slovo prostě nesnáším. U nás se furt něco za něco odpouštělo, ale více je věcí, které my byli vytmaveny jako absolutně neodpustitelné a dodneška si vybavím každou jednu tuhle story, jak jsem jí psychicky trpěla, nemohla z toho spát, že už mi nikdy nebudou věřit, že tímhle jsem zkončila nadobro, at´ se už nikdy, ale nikdy neodvažuji a já nevím co. Je to směr, ke kterému nechci zklouznout ani na vteřinku, k tý trizně! ...i když podobně se asi bude malý cítit, když mu zítra ten balíček nedám. Nechci srdceryvný scény.

No, ještě že jsem to sem napsala a mužu o tom přemýšlet i z vícero pohledu.

Díky