JJ, taky bych to nejdřív považovala za upoutávání pozornosti a ignorovala, ale každý dítě potřebuje něco jinýho.

U nás jeden syn potřeboval fakt se vyvztekat sám - nejlepší bylo na něj vůbec nemluvit, ale třeba sedět tiše na zemi někde v dosahu a on ječel, kopal nohama a rukama ve vzduchu a třeba po pěti minutách přišel a beze slova se přitulil. U druhýho je taky lepší nemluvit, ale narozdíl od staršího potřebuje vzít do náručí a chovat, případně předtim chvilku dupat a křičet, ale taky bez komentáře.

Někomu pomáhá i jen to pochopení "Seš naštvanej, viď... Ale ono to fakt nejde. Ale můžu Tě pochovat, jestli chceš." (Dítě ječí, že nechce pochovat, že chce vyhazovat hlínu z květináče, tak znova: Jo, to já chápu, ale to Ti dovolit nemůžu, ale pochovat Tě můžu.)

Rozhodně asi platí neustupovat v tom, o co jde, ale zároveň netlumit projevy - ať se fakt vyvzteká, jak potřebuje. U vás by to asi fakt chtělo převést do nějaký jiný podoby, ale je na Tobě vybrat, co by mohlo vaše batole přijmout jako náhradu. Když mu budeš nabízet něco, co nesedí jeho temperamentu, tak se to neujme. Takže promyslet, jestli by si rád do něčeho praštil, nebo spíš potřebuje něco pohybovýho, jako je třeba to dupání, někomu může sedět muchlání papíru a házení papírových koulí proti zdi... Lepší je samozřejmě něco, k čemu nepotřebuje nic speciálního, páč jít to ve vzteku hledat, to je utopie.