Mám syna i dceru a postupem času jsem dospěla k názoru, že nevychovávám já, ale děti vychovávají mě.

Kluk je velmi nezávislý (nikdy se nechtěl chovat, když jsem ho kdysi krmila lžičkou, lžičku mi vyrazil z ruky a začal jíst sám, první slovo: „auto“ první věta: "Mámo pyč"), vůbec nemá zájem, aby ho někdo opečovával. Poprvé šel do školky ve 2,5 letech, neukápla mu ani jedna slza. Ode mě chce, abych uvařila („ve škole vařej blafy“), někdy, abych poslouchala jeho historky a jinak abych mu dala pokoj... Odmalička vyhledává mužský svět, miluje tátu. Tak co můžu dělat? Nechat ho žít.
Dcera je mnohem přítulnější, nejradši má maminku. Zároveň je ale taky nesamostatná, ledacos neumí nebo dělá, že neumí... Opečovávám a ochraňuji mnohem mnohem víc než syna.

Mívám pocit, že přišly na svět s přesnou představou. Tak to respektuju. Nic lepšího mě nenapadá.

Musím přiznat sebekriticky přece jen jeden rozdíl - někdy se přistihnu, že nevědomě od kluka očekávám lepší výkony - vůbec nemám ráda mužské šovinisty, ale tenhle atavismus se asi občas odněkud vynoří.