První a největší problém je ten, že uběhlo ještě málo času na to, abys věděla, co opravdu chceš dosáhnout. Z tohoto pohledu jsou hádky a gesta odchodu dost riziková, protože jimi můžeš budoucí vývoj nasměrovat přesně tím směrem, kam následně zjistíš, že vůbec nechceš jít. Nejdříve bych si asi sedla a jen uvažovala o možnostech. Včetně té, kterou považuješ za nereálnou - že to je opravdu shoda náhod a ta nevěra vlastně neexistuje. (Narozdíl od většiny musím přiznat, že snahu zapřít existující nevěru nepovažuju za horší než tu nevěru samotnou. Jestli můj chlap někdy "zahne", doufám, že mi dopřeje ten luxus, že se o tom nikdy nedozvím.) Mluvit na to téma podezření z nevěry s manželem není špatně, ale mám dojem, že máš větší šanci připravit si půdu pro všechny možnosti (odcházet můžeš vždy, ale umožnit důstojný návrat, o který stojíš, je těžší), pokud to udržíš v co nejméně vypjaté rovině. Slzy k tomu patří, křik už pokud možno ne, výčitky velmi omezeně. Můžeš s ním rozebrat, že jsi k přesvědčení o nevěře došla na základě takových a makových skutečností (jeho chování, události, co ti kdo řekl) a že si je nedokážeš jinak vysvětlit. Že ti to ubližuje. Že jestli žádná nevěra není, tak že potřebuješ pomoct s tím, aby ty indície z tvého života prostě mizely (doteď si mohl myslet, že je to neškodné, ale teď bude vědět, že tě to bolí)... Není na tom ovšem nic jednoduchého a přiznávám, že spousta holek/žen tady ti zrovna takový postup schvalovat nebude.