A ještě pro Rosamunde chci napsat mou zkušenost s odcházením jako první ze společné domácnosti (a je jedno kam) - dobře to zvaž, jestli je toto ten správný krok. Já jsem o tom byla přesvědčená a po 5 měsících plácání se v bezvýchodné situaci ve společné domácnosti jsem se s dětmi přestěhovala o (vzdušnou čarou) 1 km dál - do domu mých rodičů (ovšem bez rodičů) s tím přesvědčením, že mému muži vše dojde a kvůli dětem budeme v těsném kontaktu, najdeme k sobě zase cestu a rodinu nakonec zachráníme. OMYL! Ona dáma jen čekala na to, až opravdu zvednu kotvy a ač do té doby mně i mému muži říkala, že k němu nepůjde, hned své "rozhodnutí" změnila, 2 dny po mém odstěhování oznámila nic netušícímu manželovi, že od něj odchází s dítětem (tehdá 16 měsíců) k mému muži. A 3. den už doma balila a stěhovala... za 3 týdny už vesele hospodařila v mé domácnosti, v mém domově, s mým mužem
Psycholog mi to tenkrát okomentoval, že jsem jí mého muže přenechala "na zlatém podnosu, v dárkovém balení i s mašličkou"