Mě občas chybí jen jedna věc a to na nic a nikoho nemyslet, nemít zodpovědnost.
Samoty mám, kolik potřebuju, svých 8 hodin nepřerušovaného spánku si každý den dopřeju, do restaurací mě nikdy nebavilo chodit a do kavárny chodím taky, kdykoliv chci, na knížky mám času dost, fintím se dle nálady, klidně jen tak pro sebe a pro samotné posezení v kavárně.

Ale v každém okamžiku vím, že mám děti, vím, kde a s kým jsou, když někam chci jít, vždy musím vymyslet, kde budou ony. A občas cítím úzkost či strach, v souvislosti s nimi. Když jsem dřív sedla do auta, ničeho jsem se nebála. Umřu? No, stane se, každý tam musíme. Teď se bojím... co bude s dětmi?
A tak.
Takže to jediné mě někdy unavuje a zúzkostňuje.
Jinak mám vše, co chci. A pokud ne, asi mi to nechybí, měním se v čase
Je to ale vyváženo absolutní nekritickou láskou mých dětí a i kdyby mi mateřsví vzalo víc, stálo to za to.