arsielo - u mého dvouletého syna autismus zatím potvrzen nebyl, ale díky genetické diagnóze má našlápnuto velmi, takže pochopitelně sleduju každé jeho hnutí a reakci s tikem v oku (s nadsázkou řečeno).

Na autíky nejsem žádný odborník, ale selsko pedagogickým rozumem vzato, myslím, že po těchto zážitcích by nastaly velké změny u jakéhokoli dítěte - reakce na něco negativního, na njakou životní změnu nebo ránu, přichází později, když to "přijde k sobě", a podle toho, oč jde a taky dle toho, jaké je to dítě (autistické, přecitlivělé, týrané, spokojené, rozmazlené...), se s tím vyrovnává v prostoru a čase.

Mám momentálně čerstvé zážitky s chlapečkem a naší novorozenou holčičkou - z pohodového, usměvavého sluníčka se stal uplakaný, rozječený kluk, v noci hysteráky, při kojení si sedá na mě i na sestřičku, nesmím s nikým mluvit, nesnese, když odjedu na nákup na půl hodiny (ale nehroutí se a nekolabuje), z ničehož nic nenávidí víc lidí pohromadě, ať už doma nebo v exteriéru - ale kupodivu ho uklidní děti, takže Štědrý den u našich zvlál dobře - ovšem 50% času u mě v náručí...

Moje máma to nazývá "nedomazlenost" - cítí se nedomazlený a musí s maminkou dohnat to, co zameškal...

Podle mě to vůbec nemusí souviset s diagnózou - kdyby nebyl autista, mohl by se jako běžný čtyřleťák třeba 2 roky počůrávat, začít koktat, trpět těžkou neurózou...

Ale jak dlouho to může trvat, a jak si poradit, to bude muset někdo, kdo to umí nebo zná - já bych radila vyčkat a být trpělivá - musí mít pocit bezpečí. Když chce mámu, má ji mít - tedy pokud to jen trochu jde