Starouši často nejsou už soudní.Obávám se, že věcné a logické vysvětlení co mi vadí,možná vyslechnou, ale nejspíš nedodrží.A což teprve, jestli jednou budeš potřebovat "hlídání" pro návrat do práce!
Máme švagra, kterého nejen vlastní rodina nesnáší. Kam vleze, tam šmejdí - kouká do špajzu, prohlíží si věci, listuje písemnostmi, vyptává se skoro i na intimnosti,kdyžtak třeba i něco zblajzne (!). ..prostě zvědavej a chování jak orangutan. Vše pochopitelně bez ptaní.Změnit se však nedokázal, a je jasné, že už nikdy nedokáže. Proč ho ostatní nesnáší, nepochopí...
Tchýně byla něco podobného.Chorobná zvědavost, anebo opuštěnost? Využít záminku,jak si "popovídat", ačkoliv ten druhý nemá čas ani zájem.

A skoro úsměvná je vzpomínka na bydlení v paneláku. Soused z přízemí, důchodce, se stále "jen tak" procházel po chodbách, poslouchal za dveřmi.Anebo trapně vykukoval zpoza záclony. Nebo chodil okolo domu a vyhlížel, s kým by pohovořil.
Takže - je to sice hrozný, ale nikoliv ojedinělý jev. Hodně síly do "boje"

Cituji:
Obě dospělé generace potřebují rozvinout rovnoprávné vzájemné vztahy, v nichž je normou respekt k soukromí druhých a kde dochází k setkávání jen tehdy, když o to obě strany stojí. Jen tak dostávají rodiče možnost dobře vychovávat svoje děti a prarodiče nemusí mít obavu ze zneužití. (To se samozřejmě týká jen doby, do které jsou prarodiče soběstační. Jakmile zestárnou natolik, že se stanou závislými, nastupují nová pravidla vzájemného mezigeneračního kontaktu i pomoci.)

Jak si věci vyříkat?

Psychologové v komunikaci mezi generacemi doporučují, aby mluvčím byl z manželského páru ten, který je s prarodičem pokrevně příbuzný. Muž tedy řeší nedorozumění či požadavky se svými rodiči a žena zase se svými. Důvod je jednoduchý - od vlastních dětí rodiče kritiku nebo citlivé požadavky obvykle lépe přijmou, nebojí se o věcech mluvit, zeptat se na to, co není jasné apod. Další důležitou zásadou je, že manželský pár drží vždy pohromadě a vůči prarodičům vystupuje jako jeden názorový celek.

Mezi generacemi to občas pořádně zaskřípe. K častým podnětům ke sváru a napětí patří např. následující situace:

-prarodiče příliš autoritářsky mluví rodičům do výchovy i do života
-rodiče se vůči prarodičům příliš striktně, a někdy i nezdvořile, vymezují
-prarodiče rozmazlují vnoučata, resp. nerespektují výchovné zásady rodičů (rodiče např. trvají na tom, že dítě nesmí dostávat sladkosti, vysedávat před televizí apod., ale prarodiče to dovolují)
-rodiče redukují význam osobnosti prarodičů na pouhou roli babičky a dědy a nerespektují širší společenský "záběr" jejich osobnosti, prarodiče k tomu svým vlastním postojem často přispívají
-prarodiče se snaží získat u vliv svých vnoučat a zpochybnit autoritu rodičů
-prarodičovské páry z jedné nebo druhé strany vědomě vzájemně konkurují a nezdravě se předhánějí v tom, kdo bude u vnoučat oblíbenější (taktikou bývají nevhodně drahé dárky nebo výstřednosti)
-pokud prarodiče pravidelně působí v roli babysitterů, nejsou vymezena pravidla hry a může dojít až k tomu, co označujeme termínem "zneužívání seniorů" (např. se stává, že mladí nepřispívají na jídlo, z něhož babička dítěti vaří, či na cestovné a vstupenky, když prarodiče vezmou děti na výlet)
-pokud jsou na tom prarodiče materiálně lépe než rodiče, "kupují si" přízeň svých potomků nebo jimi skrze hmotné dary manipulují