"Myslím, že na druhého rodiče se nemá nadávat, ale ani ho dělat lepšího, než je..."

No, asi takhle: ona ta pravda bývá leckdy krutá - a fakt to dítě má často problémy ji vstřebat, a zbytečně ho to bolí víc, než musí.
Hele, já jsem dospělá, můžu si to racionalizovat, jak chci, že se na mě někdo vykašlal - ale o co víc si do toho budu pouštět emoce, o to víc a dýl to bude bolet...i mně pomůže, když si uvědomím, že prostě "nebyl to člověk na závazky" než že se budu trápit že "nějaká jiná asi byla lepší a to znamená že jsem já horší", což je navíc blbost.

Moje dítě třeba v době blízké rozvodu vykřikovalo, jak se nikdy nevdá a nebude mít děti, aby jim později takhle neubližovalo...je to pět let, půlka jejího dosavadního života, než se to trochu srovnalo...a to jsme měli (díky rovnátkovému rodiči ) celkem "kultivovaný" rozvod a všechno okolo...

Když chci dítěti vysvětlit, co stojí za některými tatínkovými činy, tak si zacpává uši a prosí mě, abych to neříkala, že jiného tatínka nemá, a tohohle chce mít rádo. Furt je to DÍTĚ, není to osvícený zenový mistr. No, páč to ve skutečnosti NENÍ zas TAK neskutečný asociál (např. to není násilník, alkoholik apod.), tak se snažím nedělat z něj větší zrůdu, než ve skutečnosti je - byť já bych ho subjektivně zabila 2x denně (ale uvědomuju si, že prostě třeba jeho pocit "musím se matce pomstít" není o tolik odlišný od mé stejné potřeby - jen já ji jaksi dokážu určitým způsobem potlačit a přesměrovat).