svatba na dobu určitou je nonsens, právě smysl svatby je v tom, že se s někým spojím a chci s ním zůstat, před světem přiznávám, že jsme pár a jako pár budeme odteď i pro ostatní, tzn. nese to i určité závazky, že nebudu už vůči ostatním svobodná, že svého muže jen tak neopustím, i když by se mi kolikrát chtělo, že se o sebe budem starat, i když to třeba nebude v tu chvíli pro nás výhodné (nebo třeba pro jednoho z nás), prostě je to určitý slib a závazek
já to tak vnímám a dodnes beru jako selhání, že mi to nevyšlo dostát tomu (jsem rozvedená a poté znova vdaná)
samozřejmě pro každého má svatba jiný smysl, pro někoho žádný, ale historicky i v myslích mnoha lidí tomu tak je - že to není jen nějaký papír a nezávazný krok, kdyby tomu tak bylo, tak jako tak to není svatba, ale jen nějaké divadlo
samozřejmě že člověk se v průběhu let mění a navíc vztah dělají vždycky dva, ale ideál by bylo, kdyby to tak nějak vnímali podobně a chtěli na tom pracovat a vyzkoušet všechny možnosti, než se rozejdou navždy