Včera jsem byla na gynekologickém zákroku ve špitále. Naštěstí vše dopadlo nad očekávání dobře a večer mě pustili domů. O tom ale psát nechci. Na příjem tam se mnou nastupovala i 21letá dívka. Šla na interrupci, měla na to poslední dva dny, aby jí zákrok udělali, byla 11+4. Nakonec nás dali i na stejný pokoj. Doma má dvouletou holčičku, je sama, žije u rodičů, s otcem prvního dítěte se před rokem rozešla, další dítě čekala s novým přítelem, kterému bylo teď čerstvě 18 a dítě ještě nechtěl... Další dítě nechtěli ani rodiče té dívky, ani rodiče toho kluka, i okolí do ní hučelo, ať jde na interrupci. V dnešní době mít prý takto dvě děti je hrozné. Sama dívka s tím vnitřně nesouhlasila, nebyla připravená na interrupci, dítě si chtěla nechat. Celý ten čas na příjmu, na pokoji, těsně před zákrokem o tom mluvila, bylo jí ze všeho špatně, snažila jsem se s ní mluvit, uklidnit ji, dala jsem jí najevo, že vše si může přece ještě rozmyslet, že záleží jen na jejím rozhodnutí.. Nakonec na zákrok šla. Po návratu na pokoj po procitnutí se hrozně rozplakala, stále opakovala, že zabila své dítě, že se s tím nikdy už nevyrovná. Bylo mi jí moc líto. Podlehla tlaku svých nejbližších, okolí, příteli. Po stránce rozumové se vše jeví jako správné (i když, jak se to vezme), po stránce citové a z hlediska té dívky a jejího přesvědčení ne. Pevně doufám, že se z toho traumatu jednou dostane.. třeba dalším těhotenstvím.