Lysi,

s babičkou jsem se viděla den před smrtí. Jela jsem za ní do nemocnice, vzala s sebou jen Eli, nejstaršší dceru (nejmladší nebyla na světě, o její přítomnosti jsem ale babičku při návštěvě informovala ).

Z babičky vyzařoval naprostý klid, vypadala moc hezky, byla milá a veselá. Přišlo mi, že se jí vyhladily vrásky Hledala Jolanku. to je jediná věc, které lituji, že jsem ji nevzala s sebou. Tehdy jsem se s ní nerozloučiila opravdu. Druhý den ráno jsem věděla, že je zle. V nemocnici mi nepříjemná sestra jen stroze oznámila, že noc měla neklidnou, plakala a volala dědu (zemřel rok a půl před ní). Den probíhal normálně nenormálně. Pořád mě to táhlo do nemocnice za ní. Nakonec jsem to nevydržela. Probudila Joli, ani jsem jí neobula botičky, prostě jsem ji čapla do náruče a spolu s Eli jsme odjely do nemocnice. Babička byla v komatu. Měla vysokou horečku, nevnímala nás. Tedy zdálo by se, ale já vím, že vnímala. Změnila se jí tepová frekvence Tehdy jsem jí řekla, že může jít, že to všichni pochopíme, a rozloučila jsem se. Když jsem přijela domů, bylo mi najednou lehčeji. A pak jsem prožila naprostou úlevu, to se nedá popsat. Zapomněla jsem na to, že je v nemocici a jak vážný je její stav. Byla to půlhodina štěstí. Pak přišla sms od mojí mamky, která tam s ní byla, že zemřela...

Prosím tě, nic si nevyčítej. Udělala jsi to, co byl v tvých silách. Důležité je, že jsi s nimi byla nejen fyzicky, ale i ve svých myšlenkách, protože duše nepotřebují slova. Já to tu popisovala proto, že je třeba se řídit svými pocity. Pokud cítíš, že chceš něco udělat, tak to udělej. Pokud chceš někomu něco říct, tak to udělej. Je jedno, že už tu není mezi námi, nebo že všichni tvrdí, že nevnímá. Ty to musíš dostat ze sebe ven. Řekni všechno, nahlas, klidně to i zakřič, jen když se ti uleví. Já tu teď taky bulím, protože mi babi chybí, přijde mi to normální. Takže se nestyď, nevyčítej si to, nenadávej si, že jsi se přes to ještě nepřenesla. Každý potřebuje jinou dobu. Chce to čas.
Přeju hodně sil!