Učila jsem doma oba kluky -staršího 3 roky, mladšího dva.
Oba se naučili sami dávno před zápisem číst, psát tiskacím, počítat na úrovni 3.třídy...Na druhou stranu jsou oba introverti, obzvlášť ten starší byl sociálně hodně pozadu(dáno povahou, já se fakt snažila, mezi dětmi jsme byli několikrát týdně), taky je starší levák...
Jako bonus jsem brala, že je ještě pár let uchráním nevhodných forem socializace(posměšky, šikana) a u obou se po zapojení do normální školní docházky ukázalo jako výhoda, že se mohli v klidu svým tempem vyvinout, srovnat si postoje a hodnoty, naučit se rozeznávat podstatné a podružné...
Vyhovovalo mi, že jsme se mohli dostatečně dlouho věnovat tomu, co dělalo potíže(správné držení pera, grafomotorická cvičení atd.) a nemuseli jsme denně ztrácet čas slabikováním, když oba kluci v té době už normálně četli knihy.
Veeelmi nám všem vyhovovala absence ranního vstávání na budík.
Spousta věcí(prvouka i matematika) šla krásně zapojit do běžného života.
Ráda na ty roky vzpomínám, i když to nebylo vždycky lehké. Staršímu trvalo půl roku, než přestal vztekle zahazovat pero a schovávat písanku(protože ta ruka to prostě neuměla napsat tak hezky, jak chtěl). Já chodila svoje nervy uklidňovat pod okno na zahrádku, tak krásně zrytou a vypletou jsem ji už nikdy potom neměla.