Je mi to lito. Ty to asi dokazes pochopit lepe nez kdokoli jiny... Chybi mi tak ten tata, za kterym se jdu poradit, ktery me dokaze rozesmat, kteremu dela radost moje studium... To vsechno neni.
A nejblbejsi je to snad ve skole... Nejdriv na me koukali, ze asi nevedeli co mi rict. Ano chapu je, nevedeli jak se ke me chovat... Ale hrobovy ticho, kdyz jsem vesla do tridy asi taky nebylo nejvhodnejsi... Snazim se tedy pred nima chovat, jako ze je to v poradku... ale hrozne me to vysiluje.. A oni na me, ze se musim zapojit do kolektivu a kdovi kam chodit. Nevim. Asi to nechapou. Ja nemam naladu se nekde bavit.. I moje nejlepsi kamaradky jako by se na kilometry vzdalily.. Nemame tema k hovoru.. Vzdycky vsichni byli zvykli, ze jsem je bavila. Ze jsem vymyslela zabavu. A ted se na me divaji s vycitkami, ze uz je nebavim.. Ale ja na to opravdu nemam silu..