Dceru zlomila Popelka na ledě. Hned si psala Ježíškovi o brusle a po Vánocích jsme už byly na ledě - na stadionu, kde bylo bruslení pro veřejnost. Byl tam leták na školku bruslení - vzala jsem tam dceru na první hodinu a byla našená. Dětem se tam věnovaly krasobruslařky, u žádného dítěte jsem nepozorovala, že by ho odradil pád. Dcera to samé - bácla s sebou a hned se zvedla a jela dál. Já už bych se nezvedla a žádala okamžitý transport na střídačku s tím, že nehodlám pokračovat . Dcera po té hodině nechtěla z ledu. Je jí pět.
Musím napsat, že nejsem tělem a duší sportovec a rodiče nás ke sportu nikdy nevedli. Ale tam, v té hale, na mě dýchla taková zvláštní atmosféra. Sport mi připadá důležitý i tom, že se dítě naučí jinak přijímat prohry, nevzdávat se a hlavně tam není středobod vesmíru, jako doma. Kdyby to dceři vydrželo, byla bych ráda. Dnes jdeme všichni, bereme i tříleťáka, tak uvidim, jestli se nadchne i on.