Prožívala jsem něco podobné, ale já byla těhotná poprvé a věděla jsem, že jednou děti budu chtít a bála se, že by mohly po potratu být komplikace. Vztah k synovi se nakonec utvořil, ale bylo to v době, kdy už jsem měla možnost být aspoň chvilku bez něj, pak jsem teprve zjistila, že mi chybí, že ke mě patří. Bylo mu kolem roka. Dokud jsem se od něj nemohla hnout, tak mi strašně lezl na nervy a často jsem si přála mít od něj pokoj. Lezlo mi na nervy noční vstávání, neustálé řvaní... Nějak nechápu současnou módu nehnout se od dítěte ani na vteřinu, za účelem vytvoření co nejpevnějšího vztahu... z mého pohledu to vzájemnému vztahu nijak neprospívá, naopak.