Měla jsem to tak s druhým dítětem. Celé těhotenství jsem byla v mírné úzkosti - dítě bylo plánované, rozumem, abysme neměli jedináčka. První porod mě skoro zabil, obavy z porodu hrály velkou roli.
Že má "špatné pohlaví" taky. Nejsem na to pyšná, ale bylo to tak. Nechtěla jsem kluka, chtěla jsem dceru, a pindíka na UTZ jsem obrečela.
To jsem si zpracovala, ale... po porodu se nic nestalo. Žádná láska, nic.
Naivně jsem se domnívala, že TO JE ONO. Že už jsem zkušená matka a ty se přece netetelí radostí z dalšího dítěte. Že to dělám dobře.
Navenek jsem dělala vše "dobře". KOjila a často, nosila, houpala...
A v hlavě měla stále scény ze Sofiiny volby, a já věděla jistě, jak bych se rozhodla. Byla na to nevinné mimino naštvaná, že mi bere čas, který bych mohla věnovat milovanému prvorozenému.
Trvalo to 9 měsíců, kdy jsem si to v hlavě a srdci srovnala, zaplavilo mě to, a už bych se rozhodnout nedokázala:)
Mmch je nejvíc živý z mých dětí, i problémy vytváří nejčastěji - jakoby stálě někdy pochyboval o mé lásce, a zkouší, jestli může udělat cokoliv, a já ho neodvrhnu. No, někdy to je fakt těžké