Já vím. Zakladatelka se ptá, jestli je tu někdo takový jako ona, co si těžce vybudovávala vztah k dětem, tak jsem ji chtěla ujistit, že ano. Také mě trápili neskutečné výčitky svědomí, co jsem to za krkavčí matku, když jsem byla ráda, že jsem se mohla první noc po porodu vyspat a spala jsem jako špalek a vůbec nemyslela na to, co to ubožátko si beze mě počne. jaké výčitky mě trápily, když synek v noci zaplakal a já místo toho, abych vylítla s myšlenkou, zda mu něco není, jsem si pomyslela - už zase... Jak jsem byla ráda, když ho někdo vzal ven a já mohla být chvíli sama, konečně mě nikdo "neoblejzal"... Nejhorší bylo, že jsem si nemohla o tom s nikým promluvit, neb všichni předpokládali, že samozřejmě musím být strašně šťastná... Bála jsem se někomu svěřit, že by mě odsoudil a myslel si o mě jenom to nejhorší. Krásný vztah přišel časem, když jsem začala vidět, že to co člověk tomu malému dal, se jako bumerang zase vrací. Když poprvé řekne mami, když se usměje atd. teprve pak mi došlo, že to stálo za to. Do té doby nee.