Tady na rodině je koukám docela zvykem na témata - kdo to máte podobně - odpovídat - já ne, nechápu a odsuzuju. Já jsem se v těhotenství cítila hodně špatně a láska k dítěti se nějak nedostavila. Naštěstí po porodu zafungovaly hormony a poporodní deprese se mi obloukem vyhnula, přestože jsem pro ni měla všechny předpoklady. Díky bohu, protože jinak nevím nevím, jak by to s náma dopadlo. Z mého pohledu - nemilovat shluk buněk, jak to tu někdo nazval, není asi nic neobvyklého, někdo se s plodem prostě tak neztotožní. Mně všichni říkali, ať si s miminkem povídám, zpívám mu, atd., ale já jsem ho pořád nevnímala jako něco jiného, než součást mého těla.
Pokud ženská nemiluje už narozené dítě, tak si myslím, že jde většinou o laktační psychozu nebo poporodní depresi a většinou to bývá u žen v těžké životní situaci.
Bohužel, i to se stává a je lepší se tím zpětně moc nezaobírat, protože minulost nejde změnit, důležité je dívat se dopředu. Co ale nechápu, proč tyhle ženy nehledají nějakou odbornou pomoc.