Já ten shluk buněk, který mě před rokem a půl nepříjemně zaskočil, právě uspávám. Taky jsem byla ve fázi děti bez plen, samostatné, já opět v práci. Nedokázala jsem si představit mít zase další dítě, začínat zase od začátku, ale ani to, že bych měla jít na potrat. Byla jsem z toho všeho psychicky na dně. Skončila jsem nakonec u psycholožky, manžel přede mnou v jednu chvíli schoval do trezoru všechno, čím bych si mohla ublížit.......dneska jsem ráda, že jsem tohle období "přežila" a dcera se mnou;-)- je nejklidnější a nejusměvavější že všech našich 3 dětí. Jo a dceru jsem začala zbožňovat hned, jak se narodila a dali mi ji na břicho....


Tím tě nechci nějak přemlouvat, jen si musíš v sobě sama rozhodnout, jestli budeš schopná se s potratem potom srovnat a nemyslet na to třeba celý zbytek života.