Mamka šla taky na potrat se třetím, mě bylo tehdy necelých pět a sestře dva. Už jsem to tehdy nějak pochopila, vycítila či co, navíc pozdějc se to v rodině stejně úplně neutajilo. Měla jsem jí to roky strašně za zlé. Pamatovala jsem si, jak byla těhotná se ségrou, pak mimi, a teď že další mimi "dali pryč". Strašně to ovlivnilo můj pocit sebehodnoty - když se jim nebudu hodit, dají mne pryč. Dítě nemá žádnou cenu. Když jsem pak později pochopila, JAK ho dali pryč, bylo to ještě horší. Fin. situace nebyla sice lehká, ale zvládlo by se to. Jako dospělá jsem to už pak dospělě zpracovala, ale takový ten vztah "od srdce k srdci" v dětství to hodně narušilo. Jak to teď čtu, tak je mi to hodně líto.