Promiň, ale ta změna identity...
Měla sem to podobně jak píšeš. U dcerky to šlo pomalu, ta láska, do té doby sem byla jako robot... taková automatická. A pak, v nemocnici, mi to všechno došlo, jak moc ji mám ráda, a že ji mám opravdově ráda Ovšem ten pocit, že jsem s ní šťastná a že s ní ráda trávím čas, přišel až někdy kolem jejích tří let, až byla takový ten parťák.
Každý to má prostě jinak, lidi mají mezi sebou vztahy různý, a to platí i u matek a dětí. Někdy to chce delší čas, někdy je to hned...
Bráchovi se dneska narodil syn, vykládal mi, jak na porodním sále brečel dojetím a já sem mu na to řekla "To seš lepší matka než já"