myslim,ze te chapu..

Kdyz mi bylo 12,poprve mi rekli,ze asi nebudu mit deti.na endokrinologii.ve 20 jsem mela prvni mimodelozni tehu,ktere jsem samovolne potratila.ve 23 druhe a to me stalo jeden vejcovod.pak nasledovala rada vysetreni vcetne velmi neprijemneho zkouseni pruchodnosti vejcovodu a verdikt-nebudu mit deti.rozhodne ne prirozenou cestou.ze zacatku faze obrovske prazdnoty,smutku a krize osobnosti-k cemu jsem,kdyz nedokazu zplodit potomka?! Casem jsem se smirila a zacala podle toho zit-sama pro sebe..
Pozdeji prisly deprese a ja byla rada,ze na svet,jez se mi nezdal byt peknym mistem nemuzu privezt nikoho dalsiho.zacala jsem zit tak,ze mi na zivote nezalezi,tudiz jsem nedelala nic pro to,abych tu byla jen o den dyl,nez je nutne.ale nedelala jsem ani nic,cim bych schvalne zivot ukratila..proste jsem zila dneskem,na zitrek jsem kaslala..krasnej,bezstarostnej zivot..a hresila jsem na svoji neplodnost..

Jednou,zrovna jsem byla ve vztahu ve fazi dohasinani,mela nastoupit do prace,jez byla mym detskym snem,a ktera neni pro detne,planovala stehovani 2000 km od domoviny,se mi udelalo spatne,az jsem sla na pohotovost.tam mi rekli,ze jsem bud tehotna,nebo mam cystu.prosila jsem vsechny vyssi instance,at je to ta cysta.v porodnici mi ve 2 rano potvrdili tehotenstvi,ba co vic,dle utz 20tt!o potratu jsem ani premyslet nemohla..

Cely tehotenstvi nebylo o teseni,ale o smirovani..a nemohla jsem to nikomu rict,nechapali by to..kdyz re rarach narodil,byl tim nejkrasnejsim miminkem. A ja se radovala,ze "funguju" spravne.ale pak prislo obdobi neustalyho breku,probdelych noci,vsak to znate..a ja zapochybovala o sve materske lasce..dokonce,kdyz jsem v jeho roce a pul zacala hledat praci a narazela,jrem mu ve slabych chvilkach vycitala,ze mi znicil zivot.teda jen v duchu,ale stejne me ty myslenky desily..

Od cca jeho 2 let ho opravdu bezmezne miluju..ale stejne mi to musi obcas nekdo pripomenout..