Bien, chtěla bych ti říct, že si moc vážím tvé upřímnosti. Rozhodně se nemáš za co stydět ani si nic nevyčítej!!! Prošla jsem hodně psychologama a psychiatrama a jedno jsem se naučuila: Nepotlačovat své emoce a nestydět se za ně! Neříkám, že občas nemám výčitky, co jsem si mysela, že jsem ho nechtěla, dokonce jsem se ho snažila v 5. měsíci vytlačit, tak hrozná jsem byla... Ale ten malej prďola se tam držel zuby nechty a ani při porodu semu nechtělo ven - já trpěla on si tam spal, pěkně v bříšku. Dokonce jsem si přála, aby jako miminko umřel, jak jsou ty případy náhlého umrtí... Určitě by mě spousta lidí odsoudila i dnes...Já bych mu v životě nemohla ublížit, proto jsem měla variantu adopce... Taková sobecká zadní vrátka... přiznávám se a nestydíme se za to... Ale víte, co? Je mi úplně jedno, co si o mě kdo myslí! Kdo nebyl v mé kůži a necítil se jako já, nemá právo mě soudit! V té situaci to nebylo jednoduché a teď jsem na sebe hrdá, jak jsem to zvládla i přes všechny překážky a doslova utrpení. Dnes bych syna nedala za nic na světě, miluju ho tak strašně moc, že bych umřela, kdyby se s ním něco stalo a jediné, co je mi líto, že jsem si ty krásné chvíle tak dlouho neužila. Jak jsem psala, bez něj by to bylo asi jednodušší a dokázala bych si ten život představit, aleto bych nesměla nikdy otěhotnět a znát ho.
Takže pokud máte podobné zkušenosti,nic si nevyčítejte. O děti jste se přece starali dobře a máte právo se ne vždy cíti podle OSTATNÍCH