Dneska zrovna jsem viděla na jedné nástěnce vyvěšený citát: "Za skutečnou považujeme vždycky jen svoji osobní realitu."
.
Takže třeba i za svobodu nakonec považuje každý něco jiného.
Já jsem se narodila do prostředí celkem militantně ateistického, dokonce v naší rodině po mateřské linii se dal už atesimus považovat za tradiční, matčini předci byli angažovaní ateisté už v době, kdy to bylo ještě silně excentrické a válka to pak zpečetila.
Světový názor se mi nezměnil misijní činností nějaké církve, šlo to postupně, zakcelerovalo se to při studijích na fakultě tím, jak jsem se zabývala buněčnou biologií, ale definitivní zlom přišel přes studium hudby, které přišlo pak.
Můžu k tomu říct asi jen to, že je to asi největší osvobození v mém životě, jako když ti z krku někdo odváže provaz s balvanem. Ale je o skutečně jiná kvalita svobody, než jak se pojem svoboda běžně vnímá.
Bohužel to nejsou věci, které jde uspokojivě formulovat verbálně a tím to na komunikační úrovni v podstatě končí.