To kotě mě mrzelo hrozně. Známá ho týden piplala, léčila ho a ono začalo být krásné. Chtělo z té terasy do obýváku, ptala jsem se, jestli může dovnitř, ale než se mi dostalo odpovědi, kotě odběhlo zpátky na tu terasu, tak jsem zavřela dveře. Byli jsme tam se psy i předtím a to se nic nestalo, kotě se drželo na terase, takže jsme všichni tak nějak předpokládali, že nevyleze ani tentokrát, no. A já mu zavřela dveře před nosem. Viděla jsem to zmasakrovaný kotě před sebou celou noc Druhý den ráno známá jela zpátky kde to kotě dostala a okamžitě přivezla další, sourozence toho prvního. Její syn myslel, že vstalo z mrtvých. To se má dobře, už tam psy nevodíme. To kotě jsem nějak rozchodila, je to malý kotě, nemohlo to přežít. S tím pejskem včera je to jiný. Připadalo mi to takový zabití z příliš dobré nálady, ne že by ho lovil, nebo aspoň honil. To mě děsí, že ho jen tak rozverně poškádlil a zas běžel dál. Já si dovedu představit, že takhle poškádlí i dítě a to je to, co tohohle psa asi bude stát život. On je prostě neskutečně blbej a blbcům já nevěřím. Jinak hodnej, cíleně by člověku neublížil (tedy pokud se ho člověk nebojí a nezdrhà před ním, to je jiná). Manžel si teď taky není jistý, jestli jsou děti v bezpečí, ačkoliv se ho dosud zastával. Dát ho někomu - fajn, ale ten život zdejších psů je horor, tady se nechodí na vycházky, to dělaj jenom expats (jsme v Guayaně). Ještě by skončil u psích zápasů, s těma vlohama. No je to hnusný, se rozhodnout takhle. Já, která kdysi obrečela Bima, bílé ucho. Při znělce Goro, bílý pes se spolehlivě rozbrečím dodnes...