Petro,
analyzovat to umím. Vím, že moje matka měla dětství na hovno a logicky nemůže dávat dál něco, co sama nedostala - není na to prostě zralá. Lidé obecně se buď proti něčemu vymezují nebo to přijímají - a rodinný model je na to moc hezký příklad. Stejně jako můj otec, který vlastního tátu nepoznal a když ho v dospělosti vyhledal, ten ho vyrazil s tím, ať mu neničí život. Oba, jak matka, tak otec, prostě nejsou schopni překročit svůj stín, nebylo jim dáno. Mne to v případě matky mrzí proto, že není úplně blbá a MOHLA by to pochopit, kdyby chtěla. Jenže ona nechce, protože tohle je jednodušší, i když se to ve finále obrátí proti ní. To mne ničí - to, že jednou bude stará, osamělá, nedej Bože nemocná a potřebná a PAK si vyžere to, co zasadila. Protože ji nikdo nebude mít rád, nikomu nebude scházet... mělo by to trápit ji, ne mne, jenže ona není ve stavu to vidět.
Potřebovala by nejspíš psychiatra, ale tam ona nepůjde, ona pravdu slyšet nechce.