Mám zmatek. Mám ještě syna, nastupoval jako čerstvě šestiletý, vede si dobře. Do dnešního dne jsem si myslela, že dcera je proti němu opožděná, ani jsem si neuměla představit, že by mohla někdy něco studovat, některé věci jsem si dávala za vinu (kojila jsem kdysi na radu doktorky, i když dítě bylo podvyživené apod.)... Říkala jsem psycholožce, že mi připadá hrozně pomalá a nesamostatná, ale psycholožka říkala, že mentální procesy jsou někde úplně jinde. Na začátku prý říkala, že ani „neví, jak se maluje pán“ a najednou se „rozjela“, rychle zvládla baterii abstraktních obrázkových testů IQ a dostala se mimo tabulky hodnocení (čili prý mezi horních 5 % populace). Když se na ni podívám, neumím si představit, jak sedí ve školní lavici. Neumím si představit, jak trefí do šatny. Proti klukovi mi připadá úplně out. Já ji na ten odklad stále vidím.