Zvládla jsem svou arachnofobii.
Byla jsem ve stavu, kdy jsem se nedokázala dotknout obrázku s pavoukem. Při pohledu na pavouka, byť jen fotografii, se mi dělalo špatně. Při pohledu na živého jsem pouštěla na zem všechno z rukou, bezhlavě utíkala z místnosti, srdce mi bušilo, hrozný.
Pak jsme se přestěhovali do baráku. Nějak postupem času jsem si na ně zvykla, podle mě to odpovídá i postupu, jakým fobie léčí odborníci - pomalý kontrolovaný kontakt s předmětem vyvolávajícím fobii.
Ti pavouci teda nebyli kontrolovatelní, to je jasný, ale prostě v rodinném domě se jich vyskytuje tak nějak víc než v paneláku. Můj organismus zřejmě pochopil, že pokud se bude hroutit z každého pavouka, kterého spatřím, tak se brzo zhroutí definitivně
![~t~](/g/s/20.gif)
Dneska jsem ve stadiu, kdy mi sice pohled na pavouka není příjemný, ale dokážu vzít kelímek nebo sklenici (ale průhledné), pavouka přiklopit, zespodu zasunout pohlednici nebo karton, otočit a pavouka vyklepat na verandu. Nebo ho třeba opatrně vymést malým košťátkem. Dřív bych se ho nedotkla ani 3metrovou tyčí.