Tak já vím, co bych dělala, protože to mám reálně za sebou.
Rodičům jsem to neřekla a udělala bych to pouze v případě, kdy by došlo na rozvod a tím pádem nebyla jiná možnost. V průběhu řešení takové situace bych se jim nesvěřila za žádných okolností.
Věděly to nejbližší kamarádky, které měly podobnou zkušenost za sebou, můj sourozenec, psycholog a psychiatr. Zhruba v tomto pořadí se to dozvídali. Nejvíce mi pomohly kamarádky, které věděly z vlastní zkušenosti, o čem to je, pak odborníci a sourozenec nejméně, protože to nezažil, ale zase se snažil být velkou oporou. Měla jsem kolem sebe lidi, kterým jsem mohla volat kdykoliv a za jakýchkoliv okolností, což mě tenkrát udrželo.
Už je to pár let za mnou, ale od "té" chvíle, pro mě začal nový letopočet. Člověku taková věc naproto změní náhled na život - s odstupem častu mohu říct, že v řadě ohledů je to i změna k lepšímu. Vím, že v něčem se můžu spolehnout jenom sama na sebe a že takovým způsobem už mi nikdo nemůže znovu tolik ublížit.