Přidat odpověď
Ve skutečnosti je to takhle:
Torge strašně kašle a krev, která mu teče z uší, barví límec.
„Jak to jde?“ obrátí se Lota v sedle.
„Na píču,“ není mu skoro rozumět, ale jeho průvodkyni to nezkruší. Bude to dobré, musí být a pokud ne, ví, co má dělat. Kousne ho buď sama nebo zavolá někoho, někoho… jen musí doufat, že ještě je koho volat.
I.
Je horko, dokonce i teď v noci, kdy jsou obě okna do ložnice dokořán. Torge pohladí tetováním pokrytý bok své společnice spíš se zvyku a zívne.
„Ještě jedno číslo a balíme to?“
Lota se líně zvedne. „A ne? Stejně v tom horku nejde spát.“
„Uhm…“
Mužský jazyk v klíně je úlitba pohodlnému životu na statku a létu, které voní jezerní vodou. Jistě, měli by pracovat, Volmar by neměl radost, ale je těžké donutit se k práci, když jednoho nežene hlad. V navyklém tanci těl teď není zoufalá naléhavost, spíš jen léty téměř k dokonalosti dovedená praxe, mazácká rutina. Lotin jazyk sleduje žíly Torgeho penisu, jsou si tak blízcí, stmelení zdaleka ne jen jednou křečí ukojení. Pak se závěs v okně pohne a než se zaklínači rozpletou, návštěvník stojí u jejich lůžka.
„To se mi líbí,“ zasměje se Enno, „tisícátá repríza situace „starej se vrací domů z lochu“. Koho mám zabít dřív?“
Nehýbat se, tak jim to vždycky říkali. Když přijde něco, co je silnější než vy, nehýbejte se, zadržte dech, vyčkávejte… a Lota s Torgem si poučku teď vybavují obzvlášť živě. Enno je nepochybně nebezpečný a Lotě, která ho zná přece jen lépe, navíc připadá, že křehká rovnováha jeho duševního zdraví dostala značně na frak.
„Vypadáš děsně.“
Pravda, není to zrovna taktické zahájení rozhovoru, ale Lota si nemůže pomoci. Enno vypadá hůř, mnohem hůř než když ho viděla naposledy. Vlasy má buď oholené, nebo mu přestaly růst, kůže lne k lebce a klouby na prstech rukou vypadají příliš velké.
„Až tě zavřou na dva roky do kobky, kde není ani světlo, ani jídlo, nebudeš vypadat líp, milé dítě,“ Enno k nim přisedne na pelest, a postel se ani nezhoupne. Popáleniny, nejspíš od stříbra, se už hojí, ale jsou strašlivé, hřbety rukou, takřka polovina obličeje, všechno se podebralo a pučí hnisem.
„Pokračujme v té frašce, Loty,“ pobídne zaklínačku vampýr, „vrátil jsem se hlavně kvůli tobě. Vypadáš hodně… živě.“
Meče visí na opěradle židle, ale ani Lota, ani Torge se tím směrem nepodívají, na to jsou příliš dobře vycvičení. Torge se nehýbá vůbec, nahý sedí s koleny přitaženými k břichu a pohledem se vyhýbá očím vampýra. Na svůj život by nevsadil nic, ale nechce udělat chybu a pevně věří, že ji neudělá ani Lota.
Nepředstavuju ty postavy, vzhledem k tomu, že je to pokračování a předpokládám, že ten, kdo to čte, už je zná.
Předchozí