Graine, tak já mám teď ve třídě dítě, který první školní den odmítalo vstoupit do třídy (i když už všechny spolužáky a učitele znalo a mělo uvnitř rodiče). Další týden se mi ho podařilo ukecat, aby teda sedělo v koutku ve třídě a pozorovalo ostatní, ale hlavně aby vydrželo uvnitř. Po dalších 14 dnech se občas k někomu připojilo při práci, na přelomu října a listopadu jsem po něm začla chtít konkrétní práci i dle mýho výběru. V prosinci scéna na tělocviku - podařilo se mi prvně přimět tohle dítě, aby začlo cvičit (od tý doby tělák oblíbenej předmět) atd.
Je to dítě, který se dokáže v minutě proměnit ze šťastnýho na úplně vyřízený a zpátky. V jednu chvíli si mi sedá na klín a za chvíli mi řekne, že mě nenávidí.

Zrovna včera mi jedna maminka, který s námi občas bejvá ve výuce, říkala, že to je z mý strany neuvěřitelná ukázka bezpodmínečnýho přijetí. Ale ono to tak není. Já to dítě žeru, protože vidim, že se fakt snaží a že se lepší. I když si zrovna vymezuje hranice, je vidět, že si o sobě nemyslí víc, než je. Když nadává (i adresně) nebo se chystá zmuchlat pracovní list, je vidět, že to není namířený vůči nikomu, že fakt řeší sebe... nevim, no, blbě se to vysvětluje, ale je bejt ve svym světě a bejt ve svym světě. Neni až tak zásadní, jestli tomu ostatní lidi rozumí, jde spíš o to, co za tim cejtí. Kdybych za tim chovánim cejtila povýšenost, budu reagovat úplně jinak.