Rozdíl mezi stanovením hranic a poslušností určitý (i když nejasný) vidím. Přesto se nebojím přiznat, že podle mě má být dítě poslušné. Zvlášť malé dítě, u starších lze samozřejmě postupně rozšiřovat prostor pro diskuzi.
Nevnímám poslušnost pouze optikou strachu z trestu. Naopak. Dítě má podle mě poslušností dávat najevo svůj respekt k rodiči a svou snahu o uplatnění a přispění k pohodovému chodu rodiny. Já jako rodič toho pro dítě dělám tolik, že si myslím, že je poslušnost oprávněným požadavkem, vlastně je to (s dodržováním hranic) to jediné, co se naoplátku čeká od dítěte.
Netvrdím tím, že rozhoduji o každém prdu, vůbec ne, dítě má často na výběr a nezřídka jsem benevolentnější než většina matek v okolí. Také diskuzi úplně nevylučuji a občas se dítěte ptám na jeho názor. Pokud ale rozhodnu, pak čekám poslušnost.
Vlastně by se dalo říci, že vymezuji hranice takovým způsobem, že poslušnost je to, co se má dělat, co je v rámci těch hranic (a neposlušnost za hranicí) :)