Pawllo, já bych ho na gauči klidně proležela - kdyby mě kdysi rodiče nechali.
Výchova není o tom, co je "správné", výchova je o tom, co je správné pro konkrétní dítě s respektem vůči jeho individualitě.
Jestliže ta individualita není ideální, o to větší bude korekce.

Okolo vidím dost rezignovaných lidí, kteří mají jedinou životní volbu - makat, makat, makat fyzicky, bez šance to změnit, protože jim chybí možnosti. Nemají vzdělání, nemají rozhled a správné sociální vazby.
Vzdělání není jen o tom, naučit se vzorečky a historická data, vzdělání je mj. i o tom, získat určité sociální vazby, od kterých se zase následně odvíjí rozhled, schopnost reagovat na složitější životní situace, vazby na další lidi s větším rozhledem.............

Jak tohle může člověk pojmout ve čtrnácti, patnácti letech, když jeho životním cílem je "nic moc"?
Jde o to, aby, když v dospělosti změní názor na "nic moc", měl tu cestu otevřenou. Nezabouchnu dítěti cestu k tomu, aby jednou měl možnost volby právě pro případ, že ho zláká typické maloměšťácké (v nejlepším slova smyslu) pojetí života.
Pro případ, že se rozhodne žít nějakou alternativu, vzdělání nevyžadující, je snadné zapomenout i na hodnotné vzdělání z hodnotným titulem a jít si za svým snem. Opačně to jde buď velmi těžko, nebo je to nemožné.

Na to nestačí teorie z příruček "na dítě", na to je potřeba právě ta rodičovská schopnost odhadnout nejen schopnosti dítěte, ale i tu cestu, která mu umožní pokud možno co nejširší možnost volby v okamžiku, kdy takové volby bude schopno - takříkajíc až "pozná život".
To ve čtrnácti, nebo patnácti letech je málokdo schopen a dovolím si odhadnout, že častěji dívky, než kluci.

Takže - ty dveře nesmím zabouchnout já, ty dveře jednou, až přijde čas, může zabouchnout jen a jen to dítě, které už nebude dítětem.
Pak klidně dostane moje požehnání k životu v chajdě a vyřezávání dřevěných figurek.