Já tedy nechápu, proč sem tedy vlastně chodíš a chceš něčí rady, když už jsi se dávno rozhodl, jak se situací naložíš a ani to, že s tebou x lidí nesouhlasí, tě nijak nepřiměje změnit názor, dokonce o tom ani uvažovat.

Já jsem sama rozvedená, z 1. manželství mám dítě. A za sebe můžu říct, že kvůli tomu důvodu, co tady uvádíš, bych do toho znovu nešla a to právě kvůli tomu dítěti. Protože všechny moje představy o tom, jak to po rozvodu funguje, byly jen slabý odvar toho, co přišlo po tom. Dokud to člověk neprožije, nemusí odpovídat na spoustu otázek toho děcánka, které za nic nemůže a strašně moc chce mít oba rodiče pohromadě, zajímá ho, proč není máma s tátou, dokud není na Vánoce u stromečku sám a nemusí si pouze představovat, jakou radost mají jeho děti z dárků a spoustu dalších a dalších věcí, přes nejrůznější maličkosti až po ty významné životní okamžiky, tak nikdy nepochopí, jak to po rozvodu chodí. A to já mám docela štěstí, že s bývalým vycházíme jak nejlépe to jde.

Taky jsem si říkala, no co, tak malá bude u mě, o víkendech u táty, to se prostě vždycky nějak vyřeší. Jenže skutečnost je pak úplně jiná. Následuje tvrdý pád ústy na beton a člověk se pak ocitne v úplné pr...... . Trvalo mi skoro dva roky, než jsem se smířila s tím, že moje dítě semnou není pořád, tedy vždy, když bych si to přála. A ani teď to kolikrát není jednoduché.
Pokud máš svoje děti trochu rád, tak kvůli nim dokáže jednorázový úlet starý 8 let překousnout. A to mi věř, že jsem si kolikrát říkala, že nic nebylo tak hrozný, jako to, co jsem prožívala, když byla dcera týden u táty a já večer co večer probrečela steskem....