Nevím jestli byla starší holka až tak hodně plachá, jak popisuješ, ale rozhodně do značné míry splňovala to, co píšeš. Do školky chodila, na základku jsem ji radši dala tam, kam šli všichni ze školky, aby to pro ni nebylo těžké i po stránce seznamování, když už bude tolik jiných změn. Vždycky měla aspoň jeden kroužek typu sport nebo skaut, kam chodila s dalšíma dětma. Není stýskací, takže se nijak nebránila jezdit na tábory, ale vždy byla spíš trochu stranou v kolektivu. Dneska je jí třináct, je na gymplu a po nesmělosti ani stopy, má kamarády, s lidma zvládá - jen se - to má po mamince - seznamuje holt trochu pomaleji.

Celou tu dobu jsem se snažila nějak vybalancovat to, abych jí na jednu stranu úplně neustupovala v dobách, kdy se s lidma necítila dobře, a nenechala ji samotařit v koutku, ale abych ji pořád trochu nutila ty sociální kontakty trénovat - ale na druhou stranu abych to nepřehnala. Snad se povedlo.