Taky jsem byla plaché dítě. Bratr byl přesný opak, což pro mě bylo ještě horší. Do školky jsem chodila jen jeden rok, na dopoledne - nebylo místo. Seděla jsem bokem od dětí, pozorovala a s něčím hrála. Nezapojovala jsem se. V ulici jsem měla jednu kamarádku. Ve škole se mi moc líbilo první rok, měli jsme perfektní učitelku (to určitě dělá hrozně moc), prostě jsem si vystačila sama, žádné trauma. Ve druhé jsem dostali jinou učitelku a nosila jsem poznámky typu "nebaví se se spolužáky" a chtěla mě zapojovat do hry. V páté jsem našla kamarádku a ve dvaceti jsem se stala úplně jiná. Trauma žádné nemám. Prostě někdo je samotář a nepotřebuje, jenže rodiče to vidí jinak. Vidím to sama na své dceři jak ráda bych ji postrčila. Sice není úplně jako já, ale přece jen určitě rysy tam vidím. Takže se vždycky okřiknu, že jsem taky taková byla a nic mi nescházelo. Řešení není. Naši vždycky chtěli, abych byla průbojnější, ale to postrkování k něčemu - běž tam, zeptej se, hraj si s nimi .... bylo fakt daleko horší.