Z+2, jistě to subjektivně a pocitově mohu cítit jako zradu, otázka ovšem je, nakolik to zrada skutečně je a nakolik je to má přecitlivělost a nereálné vnímání toho, co mohu od druhých lidí očekávat.

Pokud nekoupím tříleťákovi autíčko, které vidí za výlohou a moc ho chce, tak bezesporu zklamu jeho očekávání a on to pocitově může (a možná i bude) vnímat jako podraz od blízké osoby.

Znamená to ale snad, že je v právu a že mu to autíčko musím koupit, abych ho tzv. "neokradla"?


A to s těmi příklady - to vůbec není jedno. Manžel podvádějící s milenkou je podraz (slibovali jsme si, že jen spolu a v dobrém i zlém), ale matka (babička dětí) přece svému dítěti nic NESLIBOVALA, tím méně taxativně vymezila, kolikrát v týdnu bude hlídat, aby se potomek mohl cítit PRÁVEM ukřivděn!

Podraz je hlídání na konkrétní den slíbit a bezdůvodně nepřijít, podraz je dítě týrat, nedat mu najíst.

Ale " matka, která nenaplňuuje svoji rodičovskou nebo prarodičovskou roli." to jsem se úplně otřásla. Jako by ta role byla nějak pevně daná (patrně těmi celospolečenskými očekáváními) a byla nějaká povinnost dělat za prvé, za druhé, za třetí... a když ne, tak své bližní vlastně okrádám?

Ano, asi jsem z Tvého pohledu divná a bezcitná, ale vlastní zklamání a pocity trpkosti vyplývající z MÉHO NEREÁLNÉHO OČEKÁVÁNÍ VŮČI MÉMU OKOLÍ jsou spíš problém můj než toho okolí, a je mou věcí se s nimi popasovat, nikoli to "házet" na to okolí, že se nevejde do nějakého mého imaginárního mustru.