Šešule, já mám hranici, co se urvat za každou cenu snažím, protože je to pro mě důležité, a na co víceméně kašlu nebo co nehrotím, protože k tomu zaujímám přístup "pokud to vyjde, fajn, pokud to nevyjde, taky fajn". Mám řadu velmi vážných důvodů, proč jsem na dvou dětech trvala. (Namátkou jmenuji: Velmi hezký vztah s mladším bratrem, se kterými jsme si vždy byli v těžkých chvílích oporou, pocit nesmírné úlevy, když se narodil, protože posledních pár měsíců před jeho narozením bylo jedno z nejblbějších období mého života, znám řadu lidí, které celý život mrzí, že zůstali jedináčky atd.) Stejně jako mám i své důvody, proč bych se v krajním případě smířila s tím, že třetí dítě nebude, podrazy na manžela dělat nebudu.

Pokud jde o nezvládající jednodětnou matku, tak pokud otec o druhé dítě opravdu velmi stojí, tak může jít na mateřskou on sám, když už tu dnes ty možnosti jsou.

Ano, je pravda, že různí lidé jsou různě nastavení. Sama jsem taky nějak nastavená a jak vyplývá z nejedné diskuse, tak na tom opravdu, ale opravdu nehodlám nic měnit. Jediné, co jsem svými příspěvky v této diskusi chtěla říct, bylo, že by si lidé měli umět na rovinu přiznat, jak na tom jsou, co od života chtějí a v čem jsou ochotní ustoupit, a při výběru partnera k tomu přihlížet a nepodceňovat to. Pokud někdo nechce žádné děti nebo jen jedno dítě, fajn, je to jeho věc, ale bylo by fér vůči němu i samotnému partnerovi to říct hned a na rovinu a nezametat to pod koberec s tím, že ono to nějak dopadne. Plus počítat s tím, že musíme nést následky svého jednání. Rodiče jedináčků riskují výčitky dítěte, že nemají sourozence, rodiče více dětí riskují výčitky svých potomků, že ty sourozence mají, že životní standard rodiny je nižší než rodin jednodětných... (Znám i holky, které tuto zásadu dovedly tak daleko, že jakmile zaslechly od nějakého kluka zmínku, že chce třeba jen jedno dítě, tak řekla: "Bacha, kdyby mě zval na rande, tak s ním nepůjdu, protože by to byla ztráta času. )