Zatím dítě po ničem extra netouží, takže mě vedení ke skromnosti teprv čeká. mě teda rodiče vedli docela drsně, preventivně mě učili, co všechno je jak moc drahé, zbytečné, nekvalitní a nanic. Takže co si pamatuju, k Vánocím a na narozeniny jsem si neřekla nikdy o nic, aby to nevypadalo, že chci něco drahého, hnusného a nepotřebného. No myslím, že je to mámu i někdy mrzelo, že nevím, co chci, že mi je to jedno. Marnotratný touhy jsem ale měla, jen jsem se za ně styděla. To asi neni úplně dobrý. Jakožto první dítě v široké rodině jsem ale hraček měla dost.

Co mi ale přišlo od rodičů fér bylo, že mi uměli vysvětlit, proč žijeme jinak než ostatní a abych na to byla hrdá. Nikdy jsem se za náš životní styl nestyděla, že nemám elasťáky, mikymauze, barbínu, že nemáme televizi a jezdíme pod stan.
Tohle je podle mě nejdůležitější, umět zvládnout tlak vrstevníků.