Naši oslavili třicet let společného života (my, tři děti, všichni dospělí). Docela fajn rodina... Najednou se otec zhroutil, v nemocnici z něj vylezlo, že má desetiletou dceru, které zemřela matka (otcova milenka, o které, natož o dítěti neměl nikdo ani potuchu). Hrozil ji dětský domov, mimo matky nikoho neměla. Moje mamka to ustála, otce nakonec nevykopla (měla to ale udělat, je holt jiná generace), ale trvale se jí to podepsalo na zdravotním stavu. Holčičku vzala za svoji, vychovala ji, a myslím, že dost dobře. My jsme všichni dnes hrozně rádi, že ji máme, je to moc fajn holka, mám s ní lepší vztah než s ostatními sourozenci. I když mojí maminky je mi moc líto, tohle si nezasloužila. Jó, život píše romány.....
Další věcí je také vztah jí a otce, který nikdy nebyl pořádně vybudovaný.Ony by si to milenky měly rozmyslet, zda do tohoto půjdou samy, protože pokud se život takto zkomplikuje, trpí tím nejen ta druhá rodina, ale především to samo dítě, které za nic nemůže a v tomto případě po touze po (i když možná plánovaném) miminku s milenkou, zůstala jedna malá desetiletá dušička se zmatkem v hlavě, které umřela její jediná blízká osoba. Sestra se nevzpamatovla pořádně doted. Zhroutilo to také můj vztah s otcem, naprosto jsem si ho přestala vážit. Přestože jediná věc, která je mu přičtena k dobru je, že se nakonec o své biologické dítě "postaral" a neskončilo v dětském domově.