Já si toho pamatuju asi spíš málo. Pamatuju si obecně své pocity a přání, ale jen málo konkrétních situací. Tahají mě násilím do jeslí (necelé 2). Jdu k oknu a dívám se dolů a říkám si, že bych skočila (6 let). Pozdě večer mě vzbudí hádka rodičů, kdo si vezme televizi a kdo pračku (nevím přesně). Matčiny výtky, že máme radši otce, protože se o nás moc nestará, ale ona chudinka nás musí vychovávat, což se nám nelíbí. Že se z nás zblázní... Nadávky (všiváci, smradi jedni,...) a bití (i důtkama). Určitě byly v mém dětství i pozitivní chvíle, já si nicméně vybavuju samé takovéhle

Ve výchově mých dětí mě to inspiruje určitě víc než knihy, ovšem negativně: jak ne. Pár knih mi právě pomohlo ujasnit si, jak ano.