Nevím, k čemu by to bylo dobré. Moje dcera nikdy nebrečela, bylo (je) to vymodlené dítě, s velkou láskou přijaté jako dar, jako miminko jsem ji pořád měla u sebe (v šátku, často jsem kojila - dle potřeby dítěte,...). Byly jsme na sebe tak nějak "napojené", takže neměla důvod bulet, protože své potřeby dávala najevo klidnější cestou - vzpomínám, že se různě "tvářila" nebo vydávala zvuky typu "br, gr, e", když měla hlad nebo byla unavená, plenku jsem jí často kontrolovala a přebalovala, takže žádný "pobyt v mokru" (přesto nebyl problém s nočníkem).

Dnes je z ní spokojená, samostatná a vyrovnaná holčička, "rozmazlená" není ani omylem. Není na mě nijak nezdravě fixovaná (výborně zvládá střídavku po rozvodu).