Ahoj Bety!
Dr. obdržel zprávu z nemocnice až když jsem k němu přišla, takže jí pročítal přede mnou. Jaký byl důvod nevědí. Malé poslali na genetické testy, ale na ty budeme muset čekat.
Dr. vůbec nechápe, jakotože se to tak rozjelo - na poslední kontrole jsem byla dokonale zavřená a čípek byl naprosto ukázkový. Měl té Dr. z nemocnice dost za zlé, že mi ukázala malé, jak se hýbe a bije mu srdíčko a pak teprve zkontrolovala spodek. Taky se zlobil nad medikací, prý ty prášky proti laktaci byli naprosto nahouby (vzhledem předepsanému dávkování) a kdyby mi dali něco na nervy, udělali by líp. Hned mi taky předepsal ten Lexaurin a jsem za něj ráda. Sice úzkosti mám pořád, najednou propuknu v pláč, ale aspoň jsem se dnes konečně vyspala a probudila se i odpočatá.
Já bych chtěla miminko co nejdřív,i manžel mi slibuje, jen co nám to Dr. dovolí, že se začnem snažit. Mě děsí to, že se bude opakovat ta roční beznaděj, kdy jsem vždy s obavami očekovala, jestli mrcha dorazí. Myšlenky na to, že by to nemuselo zase dobře dopadnout si zakazuju a snažím se je z hlavy vypudit. Musím věřit, že to dopadne dobře. Dr. říká, že jsem se krásně vyčistila a hojení probíhá také dobře, což je aspoň nějaká dobrá zpráva. Příště si mě lépe pohlídá a kdyby na to náhodou zapomněl, tak k němu budu chodit klidně každý týden sama.
Doma se snažím zaměstnat co nejvíc - pustila jsem se do pletení; rozvrhuji si, jak začnu na jaře upravovat zahradu; taky jsem asi v pomatení smyslů - vyprala manželovi skoro všechny košile (asi 20) a teď mě čeká jejich žehlení (to normálně nesnáším, ale teď uvítám jakékoli rozptýlení), aby měl v čem jít příští týden do práce.